1. Díl- křik

20. prosince 2010 v 18:07 | Tessie a Crayon |  Proces zmizení
Léto 1950
Podle přísvitu a dalekých červánků šlo poznat, že bude ráno. Z jehličnatého lesa stoupala pára, bylo chladno. Po úzké, zmrzlé cestičce dusala postava. Kroky duněly do zmrzlé půdy a její dech tvořil ve vzduchu mléčný dým. Postava se občas za běhu ohlédla a vyděšenýma očima se divoce rozhlížela po cestě za sebou. Občas zakopla, spadla a poškrábala se o staré větvičky, ale rychle se zase zvedla a pokračovala na své cestě. Ale ať běžela sebe rychleji, pořád za sebou slyšela dunět těžké kroky. A co bylo horší, cítila, že ji někdo dohání. Už se ani neohlížela a řítila se lesem. Kroky se ale stále blížily, cítila otřesy půdy pod svýma nohama. Už to nedokáže, neuteče, zastaví se. Plíce ji bolestně bodaly jako nože, z desítek drobných ranek vytékaly kapičky krve a zachytávaly se o listí okolních stromů. Ale strach a zděšení to ovládaly a nakazovaly jí řítit se dál nepřehlednou, zarostlou stezkou. Pronásledovatel natáhl ruku. . .

. . . a z lesa se ozval zděšený výkřik. Hana otevřela oči a probudila se ze sna. Díky reflexu si sedla ale pak si znovu lehla. Ležela na dřevěné posteli, peřiny měly bílé povlečení s modrými pruhy. Peřina byla hrozně "nakynutá". Okolo Hany byl její pokoj - dobové tapety s růžemi, na zemi koberec se vzorem čtverců.
,,Hano, pojď na snídani!" zvolal ženský hlas. Byla to její máma. Vylezla ven, obula si papuče, které získal otec za války, když byl letcem ve Velké Británii. Jenže dnes už byl v pracovním táboře, lágru.
Stiskla kliku a vykročila ven, po dřevěných schodech došla dolů. Jejich dům byl na dobu hezký. Sice jejich rodina byla nepřáteli státu, ale dům měli i tak pěkný. Hana došla dolů a pozdravila: ,,Dobré ráno!"
Pak si sedla ke stolu, kde mimo jiné seděl i její mladší bratr Milan. Na stole byl ubrus s modrými květinami a na něm talíř, taky s modrými květinami, ale jen na okraji. Vzala chléb se sýrem a jedla.
,,Tak co, děti? Co je nového?" otřela si čelo udýchaná matka.
,,Nic, mami," mávli oba rukou a jedli dál.
Po snídani dali oba talíře do dřezu a šli ven na statek. Venku byl život. I když to při pohledu na prázdné ohrady moc nevypadalo, bylo to tak. Všude bzučel hmyz a žil si svůj malý, tichý život. Jediná možná zábava byl několik desítek let starý strom, který tu vysadil praděda. Byl to mohutný listnáč, ale na druh se nikdo nedíval. Na jedné dlouhé větvi visely zbytky něčeho, co prý půdodně byla houpačka. Několik bouří a několik pozadí ji ale pořádně zdevastovaly. Na stomě držela štěstím a nerozpadla se jen silou vůle.
,,Půjdem k Maclíkovým?" Zeptal se zvědavě Milan a oči mu při představě nahánění a plašení slepic vzrušeně zazářily.
,,Hmmm. . . asi se rači tentokrát půjdu projít. Nachytat pár brouků do sbírky, vždyť víš." Její rodina už po mnoho generací sbírala a následně lisovala neštastný hmyz. Nějak dokázali docílit toho, aby se hmyz nerozprsknul jako vejce. Ovšem ve zbírce už byly všechny druhy, které se zde daly chytit, některé dokonce i víckrát.
Plamínky v Milanových očích zhasly, popadl klacek a rozeběhl se do "tajné skrýše", jak tomu s hrdostí říkával. Scházel se tam s kluky z vesnice a netušil, že se na ně Hana občas kouká. Ale ta dělala, že o poloze jeho tajné skrýše nemá potuchny.
Hana si šla pro košík, že by si snad i nasbírala houby. Její sukně stylu sorela jen lítala do stran, když utíkala. Když vyběhla, tak na ni zavolala paní Icelová: ,,Hani, stůj!"
Hana se otočila a přiběhla k ní.
,,Neviděla jsi Aničku? Nikde tu není, ráno nebyla v posteli!" rozhazovala rukama.
Hana si utáhla šátek na hlavě a tiše řekla: ,,Ne."

Napsáno ve spolupráci s autorem blogu awawaw.blog.cz

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama